Vděčností k hojnosti

Lidé se často ptají: Kdy se budu mít lépe? Kdy se můj život změní? Co mě čeká? Kdy budu konečně šťastný? Takové otázky vychází z přesvědčení, že právě teď jim něco chybí. Člověk, který se takto ptá, vychází z pocitu nedostatku něčeho – nedostatku lásky, peněz, radosti ze života. Pakliže je člověk vnitřně přesvědčen o tom, že má něčeho nedostatek, jeho nitro i mysl zpívají tu samou píseň – mám málo, nemám nic, nedostatek, nedostatek, nedostatek. Na základě zákona přitažlivosti (stejné přitahuje stejné) se pak v jejich životě zrcadlí právě nedostatek. A všechny životní okolnosti jen potvrzují tuto domnělou „pravdu“ – žiji v nedostatku, nemám vše, co bych chtěl, něco mi chybí, nic není tak, jak bych si přál. Lidé s tímto vnitřním přesvědčením pak přitahují podobné typy lidí, kteří taktéž „nic nemají“ nebo zkrátka nemají dost toho, co mají.

Iluze samozřejmosti

Jak z toho ven? Jak vyjít z tohoto začarovaného kruhu přesvědčení a myšlenek na nedostatek? Jak konečně změnit svůj život tak, aby byl člověk spokojen – sám se sebou a se svým životem? Klíčem je vděčnost. Zastavte se na chvíli, vystupte z bludného kruhu myšlenek a podívejte se na svůj život z pohledu cizího člověka. Podívejte se na sama sebe, jací jste, jací lidé vás obklopují, jaký majetek vlastníte, jaké zaměstnání vykonáváte, jakou práci za celý den stihnete. Podívejte se na svůj život a na to, co v něm máte. Víte o tom, že to všechno není žádnou samozřejmostí? Ti lidé, kterým dnes možná vyčítáte jejich chování, tu zítra třeba nemusí být, i vy sami můžete zemřít, můžete přijít o zaměstnání, o dům, o auto, o peníze, které teď máte! Nic není samozřejmostí a nic nebude trvat věčně. Nebylo by náhodou namístě poděkovat za to, co máte? Být vděčen za všechno co je kolem vás - a to právě teď?

Vztahy a vděčnost

Zkuste se jednou podívat na své blízké jinýma očima – očima vděčnosti za to, že tu vůbec jsou (ať už jsou jacíkoliv), a že vy máte to štěstí být jim nablízku. Kolik času asi máme na to, abychom své životy obohatili o dobré vztahy, porozumění a lásku? Člověk často hodnotí druhé skrze prizma svého materiálního myšlení, skrze své ego – klade jim podmínky (vědomě či nevědomě), za kterých je bude mít rád, za kterých budou jistě všichni šťastni. Namísto toho, aby pohlédl do svého nitra a hledal tam příčiny toho, proč mu druzí ubližují nebo se nechovají tak, jak by chtěl, otáčí se kolem sebe a ukazuje prstem na druhé. Je to skutečně tak, že jen ti druzí za všechno mohou? Jsou to pouze oni, kdo by se měli změnit? Nenávist, zlost a výčitky plodí vždy jen nenávist a zlost a výčitky (stejné vždy přitahuje stejné).

Pakliže si přejeme svoje vztahy změnit, měli bychom se podívat na to, co je v nich dobrého. Zaměřit sílu své pozornosti na to dobré, překonat své ego (které chce být vždy vítězem a které si přeje napadat a soupeřit s druhými) a vyjádřit vděčnost. Někdy je to těžké, naše ego má strach udělat takový krok směrem k lidem, se kterými válčíme. Jenže je to nejkratší cesta k porozumění. A porozumění je klíčem k vyřešení sporů. Projevíme-li vděčnost za to, co pro nás druhý člověk dělá a co pro nás vlastně znamená, otevřou se dveře, o kterých jsme mysleli, že ani neexistují. Žádný člověk se ve skutečnosti nechce s nikým přít. Takové boje každého vysilují a okrádají ho o čas a energii, které by mohl věnovat například své rodině, svým zálibám nebo sama sobě. 

Vděčnost – mocný nástroj přeměny

Je až k neuvěření, jak mocným nástrojem je „obyčejná vděčnost“. Někomu se zdá být vděčnost příliš abstraktním pojmem, možná proto, že ho nikdo neučil, jak být vděčný, možná to nikdy nezkusil, možná, že je přesvědčen, že to nedokáže (protože, jak rád říká, „není za co“). Objevit kvalitu vděčnosti ve svém srdci není vůbec těžké, a to ani pro toho nejvíce materiálně zaměřeného člověka na světě. Klíčem k objevení vděčnosti je poznání pomíjivosti. Co z toho, co teď máme, nám po smrti zůstane? Vše, co je hmotné, podlehne času, pomíjivosti. Všechno to, co si myslíme, že vlastníme, dokonce i naše tělo – vše podlehne času a rozpadu. Nic není napořád. Pouze naše Duše je věčná (neboť pochází ze světa Boha). Tato duše po smrti fyzického těla odejde do duchovní sféry. A co si s sebou vezme? Nic. Takže tedy, pokud chápeme pomíjivost a dočasnost toho, co máme, chápeme i to, že to není samozřejmé (může nám to být totiž kdykoliv odebráno). Pak není těžké vyjádřit vděčnost. Obrátit svoji pozornost na to, co nám bylo dáno, skutečně si toho vážit a chovat se podle toho. 

Když dokážeme být vděčni za to, co máme (i za to „minimum“, kterým je život sám), naše nitro a naše mysl bude zpívat úplně jinou píseň: „ Pohleď, jakým bohatstvím jsem byl obdařen“ a okolní svět bude zpívat stejnou píseň. Náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, k nám budou přicházet věci, situace a lidé, kteří budou naše vnitřní přesvědčení utvrzovat v této pravdě. Totiž, že ve skutečnosti máme vše, co potřebujeme. Ne nedostatek, ale dostatek! Dostatek vzduchu, vody a potravy, aby naše těla žila, dostatek lásky a radosti z maličkostí (už jen třeba za to, že se ráno probudíme živí a zdraví), které nám vykouzlí úsměv na tváři.

To, co je opravdu cenné – je zcela zdarma

Skutečné bohatství je bohatství vnitřní a to je zcela zdarma, neboť naše Duše peníze a hmotné dary nepotřebují. Považme, opravdu hodnotné aspekty v našich životech nepodléhají pomíjivosti, jsou věčné, neboť vychází z naší Duše – je to láska, kterou jsme rozdali a která nám byla dána, štěstí, které jsme cítili v srdci, když jsme někomu udělali radost, je to pomoc, které se nám dostalo od druhých a kterou jsme sami poskytli, dobré slovo, povznesení ducha, útěcha, soucit, který jsme projevili a který nám byl projeven. Toto jsou skutečné hodnoty, kterých jsme všichni schopni, neboť všichni máme Duši. Možná, že po naší smrti po nás nic nezbude. Jedno přece však – vzpomínky našich blízkých a lidí, kterým jsme pomohli, na naše dobré skutky, soucit, ochotu, pomoc a lásku, již jsme jim dali.

Autor: Lenka Pragerová