Sebeláska

Mám se rád a myslím na sebe – jsem sobec? Jaký je rozdíl mezi sobcem a egoistou? Abychom získali pravdivou odpověď na tyto otázky, je dobré ohlédnout se hluboko do minulosti. Co svět světem stojí, nárokují si lidé všechno možné, včetně povinností na ty druhé. Na vnímání toho, co je a co není správné, měla svého času obrovský vliv církev. Dle jejího pojetí, pokud bude člověk dělat nesprávné věci, pak je sobec a dostane se do pekla (manipulace strachem). Pokud bude člověk dělat věci správné, nejlépe starat se více o druhé nežli o sebe, pak je člověk dobrý a nepůjde do pekla. Takto se ze slova sobec stala téměř nadávka. Co je ale vlastně sobectví? A co je egoismus?

Egoista

Výrazem „egoista“ lze označit člověka, který si jde za svými cíli za každou cenu (třeba i přes mrtvoly). Tyto cíle určuje POUZE JEHO ROZUM (chtění a braní Ega zvenku - dovnitř). Do této skupiny patří také energetičtí upíři, protože brát (ve smyslu okrádat) zvenčí, lze COKOLIV. Egoisté se příliš nestarají o pocity a potřeby druhých, neberou ohledy na to, jaký dopad má jejich jednání na jejich okolí. Takže vám klidně ublíží, potopí, zostudí vás či okradou. Egoisté nepečují o nikoho jiného než VÝHRADNĚ o sebe samé, a to chtěním, braním až hromaděním. Egoismus je velmi častý jev, proto lidé tento typ chování a jednání začali zaměňovat se sobectvím. Výraz „sobectví“ je nyní chápán jako jemnější výraz pro „egoismus“.

Sobec

Slovo sobectví sice vzniklo díky egoistickému chování lidí, ale nemá stejný význam. Sobec je méně bezohledný než egoista. Sobec se sice stará nejvíce o sebe, ovšem někteří „sobci“ takto jednají ve všech oblastech života, a někteří jen v některých oblastech. Vezměme si příklad člověka, který nejdříve myslí na sebe a pečuje o sebe samého, a AŽ POTÉ pečuje o někoho dalšího. Je to sobec? Záleží na tom, kdo jej posuzuje. Mnozí lidé si totiž vydupávají pozornost a péči druhých – a když ji nedostanou, označí člověka za sobce, ovšem není právě jejich vlastní chování sobecké? TI, kteří si nárokují a někdy dost nevybíravým způsobem vydupávají pozornost a pomoc druhých, tvrdí, že na to mají právo (protože jsou rodiče, blízcí, příbuzní, anebo třeba, že nikoho jiného nemají). Tito lidé pak každého, kdo je odmítne, označují za sobce, a vlastně je ani moc nezajímá, že ten člověk jim třeba právě teď z nějakého důvodu pomoc poskytnout nemůže. Takže kdo je ve skutečnosti sobec??? Ten, kdo odmítne pomoc anebo ten, kdo tvrdí, že má na pomoc NÁROK?

Podle sebe soudím tebe

Nejčastěji je to tak, že sobec raději označí za sobce toho druhého, než aby si přiznal, že je sobec sám. Proto je mnoho lidí označováno jako sobec jen proto, že je tak označili lidé, kteří nechtěli vypadat špatně před sebou samými. Takto bohužel překrucují pravdu i lidé jinak hodní a uvědomělí, jen si toho nejsou zcela vědomi. Až když člověk pochopí skutečnou podstatu sobectví skrze velkou Lásku, teprve potom už nemá problém si toto přiznat. Přizná si to PROTO, aby mohl uzdravit své chování a jednání. Teprve potom člověk přestává označovat druhé lidi za sobce. Většina lidí však ZATÍM toto nechápe. Lidé ZATÍM nemají odvahu přiznat si bez výčitek, s Láskou a s pochopením, sobectví u sebe samých, proto je pro ně zatím problematické vypořádat s opravdovým sobeckým chováním.

Past odsuzování

Lidé soudí a odsuzují podle svých vlastních životních příběhů a přitom neustále zapomínají na to, že může být TAKÉ v pořádku o ty druhé pečovat i nepečovat. Často lidé nevidí „do hrnce“ těm druhým a ani netuší, že nemocný příbuzný (či člověk v tísni) může vyžadovat péči PRÁVĚ ze sobeckých důvodů a přitom za sobce je označen TEN, kdo odmítá tomuto sobci vyhovět. Nebylo by pro všechny nejlepší nikoho neposuzovat a nehodnotit? Vždyť nikdo přesně nevidí do životů druhých (i když jsou to nejbližší příbuzní).

Proč je dobré myslet nejdříve na sebe?

Když člověk odloží roli otroka a oběti, který mu byl vštípen do podvědomí manipulací pomocí strachu, a vše přehodnotí, přijde na to, že není možné starat se o druhé a pomáhat jim, když se člověk předtím nepostaral sám o sebe. Jak by mohl (psychicky či fyzicky) vyčerpaný člověk plnohodnotně pomáhat druhým, a ještě se přitom zdržet obviňování druhých, že mu způsobili ještě větší vyčerpání? Je třeba, aby měl člověk dost síly, nejlépe přebytek energie - A  POTÉ může pomoci těm, kterým by rád pomohl.

Co znamená mít se rád?

Aby se člověk postaral o sebe samého, potřebuje se mít rád. Člověk, který se nemá rád a nemá dobrý vztah k sobě samému, nemá ani chuť o sebe pečovat, naslouchat svému nitru, nechce sebe sama vnímat ani si sebe všímat. Takový člověk ZAPOMÍNÁ vnímat sám sebe – své nitro a ani nemá SKUTEČNÝ ZÁJEM vnímat své nitro, svou spontánnost a intuici, je odtržen od sebe samého. Maximálně poslouchá svůj rozum, který mu ale vnucuje pouze požitky hmoty. Nejdříve tedy člověk potřebuje nalézt cestu k sobě samému. Jít do svého nitra (duše), aby se mohl začít mít rád DOOPRAVDY. Tuto Lásku k sobě samému by měl cítit a vnímat každou minutu svého života, za všech okolností (i když na něj třeba bude někdo křičet nebo bude unavený).

Vyčerpání jako příležitost ke změně

Na Lásku k sobě nelze pouze myslet, namlouvat si ji, přesvědčovat se o ní. Je třeba ji cítit. Teprve PAK, AŽ se začne člověk mít doopravdy RÁD, PAK se přestane chovat sobecky = často se tak děje AŽ z donucení svého VLASTNÍHO vyčerpání. Často teprve poté, co člověk padnul vyčerpáním, začne projevovat Lidskost tam, kde to cítí (tedy i vůči SOBĚ SAMÉMU). Už ji nebude projevovat tam, kde je mu to nepříjemné (kde to takto necítí), NE TAM, KDE CHCE jeho rozum nebo tam, kde je to POUZE vyžadováno. Rozum (opak pocitů) žene člověka do úplně opačných věcí, než mu sdělují pocity jeho srdce (intuice). Stav vyčerpání vzniká kvůli odkládání rozumu, ale je to důležitý čas na všímavost a vnímavost vůči sobě, vůči svým pocitům. Člověk si díky tomu uvědomí, jak hospodaří se svou energií a rozhodne se přestat s ní plýtvat. Stav vyčerpání nutí člověka začít rozlišovat. A to i tehdy, když bude vyžadovaná pomoc zabalená do hezkých medových slovíček či žalostných proseb. Hranici vyčerpání má každý jinde. Každý si ji sám stanovuje (svým rozhodnutím, svou svobodnou vůlí). Za kterou hranici už opravdu nechcete zajít ani o milimetr?

Sebe Láska

Když se člověk má skutečně rád, nemá důvod obětovat se pro druhé a žít roli otroka, oběti nebo robota = tedy ponižovat sebe samého. Když se má člověk rád doopravdy, MÁ UŽ DŮVOD a motivaci začít konečně ŽÍT SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT. PROČ? Když se člověk opravdu miluje celou svou duší a srdcem (nemiluje sám sebe z posudků a názorů svého rozumu) tak UMÍ ROZLIŠOVAT SRDCEM, svými pocity, svou intuicí.  Člověk ROZLIŠUJE ROZDÍL mezi pomocí, která je potřeba a pomocí, kterou si někdo vydupává - tedy pomocí sobeckou.

Koloběh sobectví

Člověk se obětuje druhým - je sobecký sám k sobě (bezohledně bere od sebe samého, rozdává svou energii, čas a pozornost často až do mínusu), protože se nemá skutečně rád a nezná sebe samého, své potřeby a hranice. Proto se tento člověk neumí chovat v jiných oblastech nesobecky, a tudíž také potom vyžaduje pomoc - tam, kde to nestíhá sám, soběstačně. A tak je člověk sobcem i přes to, že se snažil nesobecky pomoci druhému. Byl však sobecký k sobě samému a nakonec i k těm, od kterých pomoc sám vyžadoval. Začarovaný kruh? Představte si, že máte pole, které chcete osít. Ještě než začnete, nějaké osivo rozdáte, až vám nakonec nezbude pro vlastní potřebu, a tak potom půjdete žádat o pomoc zase VY. Není to bezohledné vůči sobě a druhým, když si ZATÍM ještě neumíte vytvářet rezervy? A jak si můžete umět vytvářet rezervy, když nepoužíváte skutečnou Lásku Srdce ani vůči sobě? Člověk UŽ POTOM NEVIDÍ TO, že neuměl hospodařit se svojí energií a s časem. Vždyť je jednodušší žádat na oplátku. Takto vzniká koloběh sobectví.

Nesobecké dávání a braní

Rozdávat může jen ten, kdo má přebytek. A může rozdávat jen v těch oblastech, ve kterých tento přebytek má. Tento přebytek musí člověk nejprve začít vytvářet, jinak si žádá a bere od druhých. Toto sobectví vzniká jen kvůli tomu, že neví JAK se mít doopravdy rád, JAK myslet na sebe a JAK si dávat to, co potřebuje jeho vlastní nitro. Pokud si člověk dává veškerou péči a naplňuje své potřeby beze zbytku, pak nestrádá v ničem a nemá potřebu nic vyžadovat či nárokovat od druhých. Člověk, který se má rád skrze pocity Srdce a Duše, zná rozdíl mezi DÁVÁNÍM a OBĚTOVÁNÍM SE i rozdíl mezi BRANÍM a UMĚNÍM PŘIJÍMAT. Umět se doopravdy podělit s někým druhým o čas, o pozornost, o energii, o péči, je umění proto, že nejdříve člověk potřebuje znát své vlastní hranice, aby nepoškozoval sebe samého. Je skutečně zapotřebí naslouchat své celistvosti, svému nitru, svému vlastnímu středu, nikoliv rozumu. Rozum totiž nemůže vidět pravdu, dokud nespolupracuje s intuicí člověka, s jeho vyšším vědomím. Rozum pouze TVRDÍ, co vidí, a to je vždy jen část věci, je to vytrženo z kontextu.

Srdce a Rozum

Ještě pořád se svým rozumem domníváte, že myslet na sebe a mít se rád z ÚCTY a Lidskosti k sobě samému, je sobecké? Lidskost přece neplatí jen, pokud je natočena vůči druhým.  Lidskost se projevuje i směrem dovnitř k člověku samotnému, protože pokud je natočena POUZE ven - vůči druhým, pak je to sebe-obětování. A ze sebe-obětování následně vznikne sobectví. Vše je o tom, že je třeba začít vždy u sebe samých - Lidskosti k sobě, vnímat a cítit sám sebe zevnitř, své potřeby a pocity, svou spontánnost, fyzické prožitky. Nitro člověka si žádá, abyste se člověk naučil tyto věci cítit a naplňovat a používat přitom POCITY SRDCE, protože ty svádí k Laskavosti. Pokud budete používat jenom svůj rozum, bude vás svádět k sobectví. Rozum totiž slouží k jiným důležitým věcem, nikoli k přemýšlení ani k následování toho, co jste vymysleli. Ovšem to je už jiný příběh…

Přeji vám, ať se na vaší cestě životem cítíte každý den šťastnější
Vaše Arcana